Radosti a strasti pražského Žižkova v časech normalizace Žižkov osmdesátých let, svět sám pro sebe. Do Prahy se chodí jenom výjimečně. Estébáci, šlapky a veksláci možná překračují hranice oběma směry, ale děti, kriplové a týraná zvířata jsou doma jenom na Žižkove. V próze Všichni sou trapný se odchlipují okraje společnosti. Sledujeme hlavně Bóžu a Růžu, Šimonu, Martina a další děti z jedné třídy, která se pod dohledem učitele Jury snaží dospět. Ale je vlastně kam? Je k čemu? Novela Simony Bohaté má pohlcující atmosféru. Místem je periferie, časem normalizační bezčasí, hlavními postavami děti. A jazykem živá pražština, řeč průjezdů, dvorů a pavlačí. Z fragmentární struktury vyprávění postupně vystupuje obraz jednoho zvláštního světa, který zmizel. Máloco je však této novele vzdálenější než nějaká normalizační nostalgie. Všichni sou trapný je ostrá próza z doby, kdy zničit někomu život bylo až příliš snadné. A sobě zvlášť.
