Válka nemá ženskou tvář je knižní prvotinou pozdější držitelky Nobelovy ceny. Světlana Alexijevičová, tehdy třicetiletá, při jejím psaní poprvé použila žánr, který ji později proslavil a o němž někteří kritici hovoří jako o „románu hlasů“, poprvé zde sestavila text z autentických úryvků stovek rozhovorů, jež vedla se svými hrdinkami. Autorka po čtyři roky jezdila s magnetofonem po Sovětském svazu a hovořila se ženami, které bojovaly ve Velké vlastenecké válce. Všechny vstoupily do armády dobrovolně a většina z nich ve velmi mladém věku šestnácti, sedmnácti let. Mozaika jejich vzpomínek je nepatetická a hluboce lidská a vytváří působivé protiválečné svědectví. Válka nemá ženskou tvář byla poprvé vydaná v Sovětském svazu roce 1984 (o dva roky později pak také v českém překladu). Toto první vydání však bylo zmrzačeno řadou cenzorských zásahů. A tak se Světlana Alexijevičová ke knize po sedmnácti letech, a pak ještě znovu, po dalších dvanácti letech vrátila, zbavila ji dobových škrtů, doplnila o zápis svého rozhovoru s cenzorem, o úryvky ze svého deníku z doby, kdy knihu psala, a v roce 2012 vydala v nové, přepracované podobě. V této definitivní podobě vychází nyní poprvé i v českém překladu.