Próza Jiřího Hejdy, odsouzeného v procesu s dr. Miladou Horákovou, který prožil dvanáct let v komunistických kriminálech, nese všechny znaky klasického příběhu o útěku z vězení. Je tu napětí, prudké dějové zvraty, pocity marnosti i chvíle naděje, to vše umocněné důvěrnou znalostí muklovského prostředí. Hlavní hrdina utíká před nelidským systémem, neutíká ale před svým svědomím, ideály a zodpovědností. A tak, aniž by to oslabilo dramatičnost děje, můžeme sledovat i jeho niternou cestu ke správnému rozhodnutí. Román Jiřího Hejdy, který vznikl na základě autentických vyprávění autorových spoluvězňů, vyšel poprvé – a na dlouhou dobu naposledy – v roce 1969. I přes nastupující cenzuru se tehdy již nepodařilo normalizátorům zabránit vydání a kniha se setkala s nebývalým ohlasem čtenářské veřejnosti. Nyní vychází po 46 letech znovu.   Jiří Hejda (1895–1985) Podnikatel, ekonom, politik, novinář a spisovatel. Vystudoval práva v Praze (studia byla přerušena epizodou v zákopech první světové války). Jeho činnost v nově vzniklé republice i později byla přepestrá – od práce v novinách (Československý deník, Tribuna, Přítomnost, Lidové noviny, České slovo) přes pokusy o literární kariéru až po aktivity národohospodářské (tajemník zemědělské komory, profesor na obchodní akademii v Olomouci, vydavatel Hospodářské ročenky Českého slova), podnikatelsko-manažerské (generální sekretář, později generální ředitel ČKD, majitel až do Února prosperující Továrny kuchyňských zařízení) a politické (autor poválečného hospodářského programu národněsocialistické strany). Od roku 1946 až do svého zatčení byl členem Ústřední plánovací komise. Zatčení se uskutečnilo v roce 1949, kdy byl obviněn a o půl roku později odsouzen v procesu s Miladou Horákovou. Jiří Hejda dostal doživotí, prošel Ruzyní, Pankrácí, Mírovem, Leopoldovem a Valdicemi a amnestován byl až roku 1962. Ve vězení skládal sonety, jež se učil nazpaměť. Po propuštění se rozpomněl na své literární ambice, čemuž vděčíme za vznik této a dalších knih. Čtenářskou pozornost si zcela jistě zaslouží i Hejdova životopisná próze „Žil jsme zbytečně“.