Z komentáře Radko Pytlíka k původnímu supralongu 1218 0470 "Stovka Jaroslava Haška" vydanému v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: JAROSLAV HAŠEK je v české literatuře zjevem zvláštním a výjimečným, na čemž nemění nic ani okolnost, že se po letech dostal až do školních čítanek. Vlastně víc žil než tvořil, a byl spíše legendárním hospodským bohémem předválečné a poválečné Prahy 29. let, než vážným spisovatelem. Vymýšlel si o sobě různé anekdoty, které někdy skutečně prožíval. Chrlil drobné humoresky, jimiž zaplavoval redakce zábavných časopisů, aniž si zakládal na něčem takovém, jako je umělecká čest a sláva. Vlastně teprve mnohem později se ukázalo, že jeho provokativní, revoltující postoj měl svůj originální literární význam. Hašek se dostal až na dno společnosti a čerpaje z bohatství lidové anekdoty a periferní ironie strhával nejen symboly rakouského mocnářství, ale i oficiální pseudovlastenecké iluze a klišé, pečlivě opatrované a ochraňované mluvčími národa vlastně už od obrození. V jeho drastické komice není stopy po romantickém subjektivním vzoru. Je při vší fantastičnosti a grotesknosti věcná, střízlivá, objektivní. Bedřich Václavek kdysi nazval Haškův výraz "lidovým dada". V pronikavosti pohledu, znásobeném spojením tragiky a komiky, směšnosti a trapnosti maloměšťáckého života, bývá Haškův humor srovnáván s tím, co ve světové literatuře zdomácnělo pod názvem absurdita a "odcizení". Na rozdíl od umění, které pouze klade otázky, působí však jeho dílo svou okouzlující samozřejmostí, která vzdoruje duchaplným interpretacím. Jako by mělo ještě jednu lidskou dimenzi navíc, příznačnou pro české prostředí i dobu společenských proměn: nedůvěru k nepřátelské ideologii a obdiv k reálnému, poeticky umocněnému světu "obyčejných" lidí.