Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu titulu DV 15190 "Stěpan Ščipačev Sloky lásky" vydanému v Supraphonu v roce 1963 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Není snad obdobného příkladu, jaký v české překladové literatuře, zvláště pak v poezii, představuje milostná lyrika Stěpana Ščipačeva, známá pod názvem Sloky lásky. Ta výjimečnost je několikerá, mnohostranná, převažují však dva základní aspekty: nová a nová vydání a obrovské náklady přesáhly všechny dřívější "rekordy" v oblasti publikace přeložené poezie; dále pak jde o význam, jaký sehrála tato lyrika sovětského básníka ve vývoji naší domácí poezie. Neboť v době, kdy u nás byla milostná poezie takřka na indexu, znamenaly Sloky lásky jednu z mála oáz v souši naší domácí produkce. Že to byla oáza nejvyhledávanější, způsobilo nejen téma těch veršů, jejich lidská upřímnost a přesvědčivost, blízkost, jejich tvarová prostota, melodičnost, nýbrž také a především mistrovský překlad básníka Ladislav Fikara, vycházející jak z domácí tradice, tak odpovídající současnému cítění především mladých lidí. Opakovala se tu v ještě větší míře situace, jaká kdysi vznikla v českém literárním životě po vydání Mathesiových parafrází Zpěvy staré Číny. Po knižních vydáních hlásí se nyní Sloky lásky znovu o pozornost, tentokrát nejdou však za českým čtenářem, nýbrž za posluchačem. Je jen v logice jejich osudů u nás, že jsou to právě verše, které se ve výběru a uspořádání překladatele Ladisla Fikara stala skladateli Petru Ebenovi a režisérům Jiřímu Šrámkovi a Jiřímu Venhodovi příležitostí ke zvláštnímu a u nás dost ojedinělému pokusu: k vytvoření osobitého literárně hudebního celku, v němž je hudba rovnocennou partnerkou poezie. Nejde tedy o navyklý způsob přednesu veršů, kdy hudba má podřadnou, spíš doprovodnou roli nebo funkci odpočinkových předělů, nýbrž o svébytný a jednolitý umělecký tvar. Petr Eben pracuje s libretem nejrůznějším způsobem. Jednou je mu báseň písňovým textem, třeba i nepříliš vzdáleným operní árii, jindy za spoluúčasti mužského, ženského či smíšeného sboru vyrůstá mu v tvar blízký kantátě, poté v recitativ, který mu dovoluje gradovat ústřední myšlenky, vracet základní motivy. Nosnost a životnost takto vzniklého díla ověří nyní posluchači. Ščipačevovy verše se v rukou dalších umělců stávají tedy experimentem na nových cestách poezie a hudby. Jednou z dalších možností, jak sblížit znovu, snad podle staré tradice, slova a tóny, jak najít opět jejich společnou řeč v nové kvalitě. Jak zvýraznit melodii, tedy hudebnost, rytmus a plynulost slov a jak zhmotnit pro ty, jimž tóny nejsou vlastní řečí, myšlenku hudebního partu. Jak tedy říci víc, přesněji a vnitřněji, jak obohatit citovost těch, kdo vědí nebo alespoň tuší, že bez umění není plného života.