Z komentáře Zdeňka Svěráka k původnímu LP 0 18 0626 vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:. neděli co neděli přesně ve 14 hodin 50 minut připlouval po středních vlnách "muž, který leccos ví". Jeho znělka s přísně tajným razítkem a vzrušujícím hudebním motivem dodávala nedělní siestě nejen trochu napětí, ale i něco humoru, což nebývá v žánru válečné a špionážní historie obvyklé. Muži zasvěcenému do zákulisí druhé světové války propůjčil svůj hlas herec MILOŠ KOPECKÝ. obsadit všechny role jedním interpretem, byla, myslím, volba Miloše Kopeckého trefou do černého. Být přítomen natáčení znamenalo sledovat režiséra JANA FUCHSE, jak přemýšlí, odkud ještě by mohl herec mluvit, když už byl jeden mikrofon na chodbě, druhý ve studiu a třetí na zahradě. Tu Kopecký, kterého přebíhání sem a tam přestává bavit, přijde nápad podržet si nos a další barva hlasu je na světě. Fuchsův režijní přístup k těmto válečným příběhům bych nazval uvědomělým naivismem. Když se mluví o výbuchu, proč by se neměl ozvat, když je řeč o letadle, ať přeletí. To vše je v souladu s Kopeckého lehkým převtělováním z generála v listonoše nebo z Mussoliniho v lodního telegrafistu. Napínavá historie je tu nazírána s odstupem a jemnou ironií. Ale to už je nejvyšší čas na jméno autora. VLADIMÍR JEŽEK, z jehož pera pochází velká většina přísně tajných příběhů, je vzděláním historik a zaměstnáním pracovník rozhlasového archivu zvukových dokumentů. Novum jeho pojetí špionážní literatury je v tom, že našel úhel pohledu, z něhož vidí své agenty, ministry, admirály a šedé eminence jeho postavy v neposlední řadě i komické, třebaže účinkují ve hře tak vážné, jakou byla válka. Domníváme se, že výběr z relací "Přísně tajné" na gramofonové desce bude pro leckteré posluchače milým uchováním toho, co bylo určeno pouze pro jediný průlet éterem. Zdeněk Svěrák.