Pokračování fantasy série nasáklé krví a sarkasmem  Nady kdysi bývala jedinou jezdkyní v Souzených, nyní stojí v čele Pravých bastardů, poloorků, kteří jí po pádu Pece přísahali věrnost. Její kopyto však sužují potíže — provizorní opevnění je jen chabou ochranou před nepřáteli, obyvatele osady trápí hlad a po okolí rozsévá smrt děsivá smečka ďábelských psů.   Kapitán Bermudo mezitím ve svém kastelu osnuje plán, s jehož pomocí se mají kavaleristi jménem hispartského království zmocnit vlády nad Souzenými. Když si roztahovačná Hisparta najme do svých služeb neznámý kmen Zahracénů a vyjednávání vůdců kopyt o společném postupu selhává, ocitá se Nady a její osada na pokraji zkázy. Nady se proto rozhodne vyrazit pro pomoc. V Jámě cti se opět setkává s přítelem Kaňourem, ale také s proradným náčelníkem Orčích skvrn Boulem, který se její pokusy o sjednocení kopyt pokouší zhatit.   Navzdory všem nástrahám se jí a jejímu kopytu podaří dostat do zakázané země elfů, kde její lid nachází dočasné útočiště. Nady ovšem čekají další těžké úkoly — nejdříve musí překonat nenávist, kterou k ní cítí elfové, a pak i předsudky zástupců své vlastní rasy.   ––– Šedí bastardi bývají řazeni mezi temnou fantasy — výstižnější by však patrně bylo označení „špinavá“. Frenchova prvotina oplývá přitažlivou a silnou atmosférou; není těžké se do ní začíst a dostat se na konec rychlostí cválajícího divočáka. — Sarden o knize Šedí bastardi  To, co se zpočátku mohlo zdát jako mírně samoúčelná vulgární rubačka, se stává plnohodnotným příběhem — sice stále plným krve a sprosťáren, ale neskutečně živým a čtivým. Šedí bastardi jsou sice v jistém slova smyslu tradiční ukázkou klasické fantasy, zároveň ale vystupují z jejího stínu a překračují ho — a to o pěkných pár mil— Děti noci. cz o knize Šedí bastardi .