Slavná éra rozvinutého oboru leteckých prací, obecně nazývaná práškaři, v podstatě skončila sametovou revolucí. V celém našem hospodářství nastali úplně jiná pravidla hospodaření a plánování, financování, cenové politiky a toto odvětví ztratilo ekonomickou podstatu. Každý, kdo přivoněl k létání, nebo kdo se o ně zajímá ví, že létat jako práškař znamenalo létat v podmínkách, které jsou pro jakýkoliv jiný letecký provoz zakázány. Výška několik metrů nad povrchem, rychlost letu takřka na minimálce, nákladem zatížené letadlo, let vyžadující maximální soustředění na okolní terén, letové překážky, sílu a směr větru, sledování v jakém množství a v jakém prostoru a kam pilot shazuje svůj náklad chemikálií, značný počet startů a přistání v polních podmínkách každý den atd. Není divu, že v takových podmínkách docházelo k haváriím. Piloti přitom neměli ještě mobilní telefony, rádiové spojení bylo nedokonalé, pokud vůbec bylo. Havarovaný pilot bojoval ve vraku letadla o život bez pomoci, sám a dlouho. Mnoho pilotů zaplatilo za svoji vášeň létat daň nejvyšší, patří jim čest a vzpomínka. Ta ale patří i tomu velkému počtu pilotů práškařů, kteří měli větší štěstí. Kniha je nejen vzpomínkou na práškaře, ale uvádí i přehled o vývoji toho odvětví leteckých prací, o vývoji u nás používaných letounů a o problematice létání pro zemědělské a lesnické účely. OMLUVA AUTORA Nakladatelství Svět křídel právě vydalo mou knihu PRÁŠKAŘI. Současná ekonomická a ekologická pravidla nedovolují tento druh leteckých prací vykonávat. Letecké práce v zemědělské výrobě tak skončily. Považoval jsem za nutné obětavou práci pilotů práškařů svou knihou připomenout a projevit tak úctu k tomu, co ve svém životě dokázali. Celou knihu prolíná mé přesvědčení, že všichni práškaři svůj život prožili v kritických podmínkách. Množství startů a přistání, způsob létání, klimatické poměry, zdravotní nebezpečí aplikovaných chemických prostředků a pod. Je třeba těmto pilotům, zvláště těm, jejichž létání skončilo fatálním způsobem vyslovit obdiv a poděkování. To byl kredit, se kterým jsem k sepsání knihy přistupoval, bohužel jsem jednu informaci uvedl nesprávně. Bohužel se mi stal nepříjemný omyl, když jsem do tabulky mimořádných událostí na straně 222 jmenované knihy zaznamenal nehodu letounu L-60S, OK-NNJ, pilotovaného panem Valáškem. Pan Valášek nebyl pilotem práškařem a letoun patřil aeroklubu. Panu Valáškovi se za tuto svou chybu upřímně omlouvám. Každý, kdo přivoněl k létání, nebo kdo se o ně zajímá ví, že létat jako práškař znamenalo létat v podmínkách, které jsou pro jakýkoliv jiný letecký provoz zakázány. Výška několik metrů nad povrchem, rychlost letu takřka na minimálce, nákladem zatížené letadlo, let vyžadující maximální soustředění na okolní terén, letové překážky, sílu a směr větru, sledování v jakém množství a v jakém prostoru a kam pilot shazuje svůj náklad chemikálií, značný počet startů a přistání v polních podmínkách každý den atd. Není divu, že v takových podmínkách docházelo k haváriím.