Vzpamatujeme se někdy z ponížení?  V létě roku 1958 přijde osmnáctiletá Annie Ernauxová na letním táboře v Normandii o panenství. Teprve ve chvíli, kdy ji hlavní vedoucí, se kterým stráví noc, opustí, si Ernauxová uvědomí, že se podřídila jeho vůli a že ve svém smutku zůstává „otrokyní bez pána“. O padesát let později jí dochází, že může uplynulé roky smazat a vrátit se k úvahám o mladé ženě, na niž chtěla zcela zapomenout. A zjistit, že právě u ní, zrazené dívky plné studu a ponížení, ale také dívky, která poznává sebe samu a postupně získává sebedůvěru, se skrývá počátek jejího spisovatelského života.   Pomocí nesmazatelných obrazů ze své paměti, fotografií a dopisů psaných v té době přátelům autorka hledá dívku, kterou kdysi byla, v neúprosných návratech mezi včerejškem a dneškem. Od držitelky Nobelovy ceny za literaturu  ––– „Věřím, že každý zážitek, ať už je jakékoli povahy, má nezadatelné právo být zaznamenán. “— A. Ernauxová  Ale co hledá Annie Ernauxová? Umění „utvářet svou budoucí nepřítomnost“ tím, že neúnavně čerpá ze své paměti, aby z ní vytěžila zdroje sebe samé a svých emocí. — L’Express Léto 1958 představuje v životě Annie Ernauxové velký prázdný prostor, kolem něhož se točí i její další knihy. Je to léto plné smyslnosti, ale také násilí. — Neue Zürcher Zeitung  Ernauxová evokuje náladu onoho léta, čerpá ze svých smyslových vzpomínek a vyvolává své tehdejší touhy. Vracet se k bolestným obdobím není pro spisovatele téměř nic nového, ale Ernauxová z tohoto úsilí vydestiluje zvláštní sílu. — The New York Times Book Review .