Za tuhle knihu by měl jít autor do pekla, tedy kdyby nějaké\npeklo existovalo a jemu by se chtělo někam jít – to by o románu Filipa Zawady asi napsal jeho hrdina. Malý chlapec ze sirotčince, vedeného jeptiškami. Rodiče ho opustili, adoptovat\nho nikdo nechce. Na první pohled velmi smutný příběh. Jenže\nmísto toho se nedokážeme při čtení vypravěčova ironického\nkomentáře vlastního osudu ubránit smíchu. Je to pohled zbavený společenských konvencí a ohledů na to, co se smí nebo\nnesmí říkat, a zároveň zrcadlo frází, které malý kluk slyší od\ndospělých a opakuje je. Stačí takové – nenávistné, pokrytecké\nnebo neupřímné – věty vlastně jen vytrhnout z kontextu a vidíme jejich směšnost a ubohost v celé šíři. Vypravěč románu\nFrantišek ale dokáže slova tím, že se neohlíží na jejich společenské významy, proměňovat a využívat podle svého. A tak\no sobě může hrdě říkat: parchant. Černá kočka přináší smůlu\njen těm, kteří tomu uvěří. \n\n.