Z komentáře Rudolfa Matyse k původnímu LP albu 1118 2989 "Oldřich Vyhlídal. Portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1982 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:. básník OLDŘICH VYHLÍDAL (*4. ledna 1921) nepsal nikdy, až na výjimky, poezii šťastných a bezpracných nálezů; nepracuje tu impresionistický malíř odstínů a vůní: spíš jako by ji ze samého středu kamene vydobýval sochař. Jeho obrazy jsou podobné do sebe zakleslým kořenům, prodírajícím se hlínou. A kruhům: těm soustředným a dostředivým, jako jsou pod drsnou kůrou stromů. I těm na vodě: šíří se, aby do sebe pojaly a pohltily vnější skutečnost světa. Je to poezie, za níž stojí a ručí za ni osud nelehký, zápasivý a urputný. Poezie, která za sebou nezametá a nečistí lidskou stopu, otisk osobního údělu. Výbor z Vyhlídalova díla, který přináší tato deska, se přidržuje chronologie a těží přitom především ze šesti sbírek novějších. Podává ucelený pohled na dílo autora, kterému vždy připadala poněkud luxusní krása, která si o nic neříká a která tedy riskuje, že si nikdo neřekne o ni. Vyhlídalova poezie si říká: o tebe, o mne, o vás.