Z komentáře k pásmu vybraných scén z básnické hry Vítězslava Nezvala vydanému Supraphonem v roce 1963 na LP DV 15177 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Jakoby v temnotách okupované Prahy, ochromené zvlčilostí nacistického násilí, zasvítil zářivý paprsek posilující naděje na osvobození, když se začátkem května 1941 na poříčském jevišti D 40 rozezněly Nezvalovy verše o Manon Lescaut. Neboť nešlo jen o romantický příběh z klasického románu abbé Prévosta, ale o řinoucí se proud ryzí poezie, která se stala jak v obrozeneckých dobách svátkem českého jazyka. Všecka líbeznost a zpěvnost české řeči, potlačované a urážené na každém kroku surovými vetřelci, rozkřídlila Nezvalův verš, který svou krásou a hudebností uchvacoval a rázem se vřízl do paměti. Původní Burianovu inscenaci Nezvalovy Manon Lescaut připomíná už jen několik úryvků z přednesu ústřední dvojice na gramofonových deskách. Burianova hudba, komponovaná k Nezvalově básnické hře, se však nedochovala, proto v této nahrávce je použito hudebního doprovodu od Burianova spolupracovníka Vlastimila Pinkase. Už volba recitátorů pro vedoucí party naznačuje, že se nahrávka nesnaží vytvářet představu divadelního představení, nýbrž zamýšlí vytěžit z Nezvalova díla hlavně jeho básnické hodnoty a přiblížit je jako dramatickou báseň. Osvědčení recitátoři, Dagmar Sedláčková a Milan Friedl, známí zejména ze soustavného působení v pražském Divadle hudby, dali svou uměleckou zkušenost do služeb velkému básníkovi, jehož Manon Lescaut vždycky zapůsobí krásou zvučného verše, opěvujícího lásku silnější než smrt. Josef Träger.