Někdy mi vyčítají můj přehnaný realismus v hodnocení našich dětí. Snažil jsem se vystopovat, kdy se objevil, a dostal jsem se až k porodům. Když jsem se v telefonu dozvěděl, že se mi narodila dcera, vhrkly mi do očí slzy. Ne dojetím, jak by očekával každý normální člověk, ale zklamáním. Jako mnoho dalších mladých tupců i já jsem si tak toužebně přál mít prvního kluka. Dnes už dávno vím, že nám tím osud ve skutečnosti o pár let oddálil jiné starosti, které s klukem přišly na svět. Mnohé události, které při svém vzniku vypadají jako katastrofy, po letech dostanou úplně jiný smysl. Když mi sestřička ukázala o dva roky později čerstvě narozeného syna deset minut po porodu, vyhrknul jsem překvapeně: „Bože, ten je strašně šeredný…” Vypadal jako mumie egyptských vládců - ovšem animovaná. Sestřička se urazila a odvětila, že tomu nerozumím. Trochu jsem ji chápal. Pracuje-li člověk denně s tucty mimin, z nichž jedno je šerednější než druhé, musí neustále přesvědčovat sám sebe, že jsou krásná. Jinak propadne pocitu beznaděje, že lidstvo spěje zpátky k opicím.