Poněkud neobvyklý název knihy odkazuje jednak k negativním sebedefinicím, které jsou pro Ivana Vyskočila charakteristické (Nedivadlo, Nehraje se), ale zároveň napovídá, že se tu o Vyskočilových fabulích – ať už mají podobu povídek, nebo divadelních scénářů – uvažuje a píše v souvislostech s příběhy jiných vypravěčů. Spisovatel je v tomto pojetí spíše zapisovatelem neodbytného nápadu, který chce své, má tedy i své nároky; autor tu není původcem, ale spíš prostředníkem, díky němuž nápad může projevit své možnosti, nabýt tvaru a odhalit svůj smysl. Proto se také může stát, že je týž nápad realizován vícekrát, přičemž o jeho možnostech nejvýmluvněji svědčí právě srovnání jednotlivých realizací. V deseti esejích jsou tu příběhy z Vyskočilových knih a představení čteny se zřetelem k námětům, situacím, fabulím a vypravěčským způsobům jiných autorů (Rejnuš, Renč, Daněk, Kafka, Dürrenmatt, Balzac, Szaniawski, V+W, Mrożek, Papini, Andersen, Smoček, Nerval, Gogol, Chesterton, Salinger, Greene, Thurber, Böll, Němec, Poe, Faulkner, Bichsel, Anderson, Beckett, Tabori aj. ). Součástí výkladu Přemysla Ruta jsou i stručné rekapitulace připomínaných dějů, aby čtenář mohl podobnosti i rozdíly sledovat sám a bez obtížného vyhledávání v často nedostupné literatuře. – Autorem portrétu na obálce knihy je Karel Haloun.
