Kdo má rád literaturu, jež doslovně opisuje život a vyznává realistickou uměřenost a střídmost, zkrátka kdo straní starým zavedeným literárním způsobům a bojí se bláznivin a příběhů utrženým z řetězu, nechť se tomuto románu raději obloukem vyhne: bezpochyby by mu hnul žlučí. Neboť ve Stonišově románu se naopak všechno podává s opulentní rozmařilostí, s komickou nadsázkou a s absurditou, jež je natolik přepjatě neuvěřitelná, až je pravdivá, neboť se obrací ve svůj opak. Kolem stařičké falešné hraběnky, jež na Královských Vinohradech restituovala tři honosné činžáky a na jihu Čech zámek o jednapadesáti pokojích a jejího manžela, vysokého policejního důstojníka komunistických časů, se odehrává tolik praštěných situací, že je to prostě k nevíře. Všechno samozřejmě směřuje k jedinému – jak co nejrafinovaněji jeden druhého podtrhnout a zmocnit se obrovského hraběnčina majetku. Všichni, kdož mají tu pochybnou čest se v románu  pohybovat, jsou pitomí, snad až na mladičkou komornou Máry, prostou to děvčici z hor, jež se zamiluje. prostě nelze vše prozradit. Všechny lásky, jež se v hraběnčině rodině rodí a hned zase pohasínají a přesouvají od jedné dvojice ke druhé, jsou lživé, potměšilé a potrhlé a nesměřují k ničemu jinému než k vražedné střelbě a k prolité krvi. Kdo nakonec získá hraběnčin majetek a kdo naopak ostrouhá? Jako by na tom záleželo! Čtenářům to může to být lhostejno a mohou na všechny postavy, možná i na Máry, děvčici z hor, vypláznout jazyk. Hlavně že se při četbě nenudili a byla sranda! Optimalizováno pro čtečky.