Rabíndranáth Thákur (1861–1941) byl velký indický básník, filozof a náboženský myslitel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Tato knížka je sbírkou úvah a částí přednášek, jejímž cílem je shrnout Thákurovy filozofické a náboženské názory. Zabývá se zde základními otázkami lidské evoluce; odvěkým problémem, jak nalézt rovnováhu mezi snahou lidstva zlepšovat své materiální životní podmínky a touhou po pochopení řádu vesmíru. Hledá společné jádro různých přístupů a přitom cituje Ježíše, Buddhu a Upanišády, ale zmiňuje se také o objevech moderní fyziky. A hlavně s hlubokým citem mluví o člověku a jeho podstatě i činnosti, o lásce, svobodě a nekonečnu. Thákur pochopitelně vycházel z indické filozofie a spirituality – jeho otec měl pověst světce a Upanišády byly v jejich rodině něco jako Bible pro zbožného člověka z naší kulturní oblasti. Thákur později díky své vzdělanosti a touze po pravdě zkoumal i jiná učení ve snaze pochopit smysl života.
