Publikace se zabývá problematikou římského rodinného práva, konkrétně ochrany ženy po smrti manžela. Autor nejprve vystihuje základní rysy římského manželství včetně okolností jeho zániku. Manželství v římském právu zaniká nejen smrtí manžela, ale také jeho upadnutím do válečného zajetí, rozvodem a dalšími způsoby. V další části autor pojednává o institutu věna, které je základní složkou římského majetkového práva. Je příspěvkem manželky na náklady udržování domácnosti, a zároveň kompenzuje dceři ztrátu způsobenou tím, že přechodem do manželovy rodiny ztrácí zákonné dědické právo po svém otci. Pozornost je dále věnována darování mezi manžely, které bylo zprvu v římském právu zakázáno, darování pro případ smrti, které bylo možné i mezi manžely, a neobvyklému institutu donatio propter nuptias. Děděním se zabývá poslední kapitola. Manžel mohl povolat manželku k dědění v závěti, případně jako odkazovníka. Zvlášť vhodný byl v tomto případě odkaz požívacího práva. Zemřel-li manžel bez závěti, závisela situace manželky na tom, jakou formou bylo uzavřeno manželství. Autor popisuje výhody a nevýhody přísné formy manželství a také volné formy manželství, která mohla vyústit až v uplatnění institutu ochrany nuzné vdovy.
