Pro Rakúsovo prozaické dílo je charakteristické napětí mezi protiklady osudově tragického a komického až anekdotického, mezi vážností a odlehčeností, tedy mezi krajními polohami výkladu světa i subjektu v něm. Je autorem diskrétním, indirektním, autobiografická východiska jeho próz lze konstruovat pouze se značným rizikem nadinterpretace. Nedominuje jim subjekt vypravěče, ten, i když hovoří o sobě, řekne mnohem víc o druhých. (Vladimír Barborík) Rakús v glacé rukavičkách vypráví ty nejobyčejnější příběhy o nejobyčejnějších lidech. Ocitají se však v neobvyklých situacích a se svou jemnou psychikou musejí zvládat často brutální situace. Zmocňuje se jich úzkost v kontaktu s neznámými lidmi, na neprozkoumaných místech, po nečekaných zprávách. (Helena Dvořáková) Je to vlastně hluboká analýza společnosti popsaná pronikavým pohledem vypravěče. Je to pohled z intimních hlubin směrem ven. Možná je to pohled člověka, o kterém si většina lidí myslí, že se zbláznil (přestal pít!!!), a možná je to celé jen o tom, oč jednodušší by byl život, kdybychom se navzájem přestali soudit a přijali se v úplnosti takoví, jací ve skutečnosti jsme. (Ján Púček).
