Publikace se zaměřuje na absurdno a jeho scénický potenciál v divadle francouzského dada a začínajícího surrealismu. Korpus tvoří tři texty, jež dosud nebyly předmětem odpovídajícího výzkumu: dva z nich nebyly z hlediska scéničnosti hodnoceny (T. Tzara: První nebeské dobrodružství pana Antipyrina, R. Vitrac: Tajemství lásky), třetí téměř zcela unikl pozornosti (A. Breton – P. Soupault: Račte). Autorka na absurdno nahlíží jako na estetickou kategorii aplikovatelnou na divadelní analýzu jako takovou – na rozdíl od populární koncepce tzv. „absurdního dramatu“ britského kritika M. Esslina (definované s ohledem na avantgardu 50. let 20. století), jež je často kritizována pro nepřesnost, ale nebyla dosud podrobena žádné důsledné analýze. Závěr je mimo jiné věnován zhodnocení Esslinova pojetí absurdna v divadle.