Z komentáře Jiřího Hraše k původnímu LP albu 1118 2607 "Sergej Jesenin Anna Sněgina" vydanému v Supraphonu v roce 1980 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:. byl označován za básníka ruské vesnice anebo za chuligána poezie. Oba jednostranné a zkreslující puncy ve své povrchnosti přehlížejí základní, bytostné zařazení autora jako básníka Ruska v přerodu. Básníka s nesnadným úkolem nejen vyzpívat, ale také vyrovnat vnitřní rozporuplnost citlivého srdce, Vážnost svého úsilí potvrdil neodvolatelně, když v noci na 28. 12. 1925 v leningradském hotelu Angleterre zadrhl smyčku na svém hrdle, mlád třicet let. Něžné srdce se unavilo zápasem osobních rozporů, které odrážely disonance vnějšího světa a bolestnost zrodu nové společnosti. Nejen verše to dokládají, ale i jasnozřivá slova rozčarování nad zkušeností z americké civilizace a nedůvěra k současným nepmanským móresům: "Jestliže se dnes tolik drží na Ameriku, jsem ochoten dát přednost naší šedivé obloze a naší krajině - chaloupka, trochu vrostlá do země, dřevěný plot, z kterého trčí k nebi vysoká tyč a v dálce pošvihává ocasem hubený koník. je to něco jiného než mrakodrapy, které daly světu jen Rockefellera, Mc Gormicka, ale je to to, co dalo u nás vyrůst Tolstému, Dostojevskému, Puškinovi, Lermontovovi a dalším. " Píše ty řádky na konci života jako poznanou zkušenost. A jsou stejného rodu jako jeho vrcholné verše: odrážejí zralost nesnadno vykoupené zkušenosti. V nesnadné době. "Byl to člověk na křižovatce dvou epoch" (V. Z. Švejder). SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN (*21. září (jul. )/ 3. října 1895(greg. ) - †28. 12. 1925) Anna Sněgina je poéma o nenaplněné, tragické lásce, proměnách citů a okolního světa.