Kniha nádherným stylem pojednává o chovu a zalétávání téměř vyhynulého holuba vysokoletce, tzv. pražského krátkozobého rejdiče, o trampotách a radostech s touto i jinou činností spojených a zároveň zaujímá velmi specifický postoj k životu a k nahlížení života. Byla sepsána hned pěticí autorů-chovatelů, ale výsledkem není jen pět různých hlasů, ale krásně znějící sbor naplněný poezií, humorem a kamarádským sepětím. V českém prostředí se jedná o zcela mimořádný titul, který potěší jak chovatele, tak milovníky kvalitní prózy. Jedny v lecčems utvrdí, druhým možná otevře oči. Kniha vzbudila velkých ohlas mezi pražskými intelektuály, kteří ji označují za mimořádně dobře utajený portrét naší doby, který se konečně dostává na oči veřejnosti a směle tak může konkurovat často nezvedeným pokusům již dobře zaběhlých autorů. „Bylo to asi v čase, kdy děti jdou do školy, tedy na konci srpna, začátkem září, když jsem stříhal habrový plot a když jsem se natáhl, abych dosáhl nůžkami na vzdálenou větev. Spadl jsem i se štaflemi dovnitř. Propadl jsem listím a větvemi, které se ihned zavřely. Haló, volal jsem, ale nikdo se neozýval. Dlouho jsem tak ležel, nikde mě nebolelo, dokonce mi hlava ulehla na krtkem zvednutou půdu; byl jsem jako na polštáři. “ „Vstal jste?“ „Přesně tak,“ řekl jsem, „vstal jsem a byl jsem překvapený prostorem, který jsem právě objevil…".