Popisů krize dospívání najdeme v domácí i světové literatuře bezpočet. Autoři rozpomínající se ve zralém věku na tuhle etapu si leccos nevybaví a něco zas přikryjí nánosem sladké nostalgie. Povídkový debut Pavla Bušty je v uvedeném ohledu čestnou výjimkou: vzhledem k tomu, že jej začal psát na samém prahu plnoletosti, neměl se dnes devatenáctiletý autor nač rozpomínat. Petr, autorovo alter ego žijící na poklidném pražském předměstí, v sedmnácti příbězích upřímně a až klinicky přesně mapuje své fyzické a duševní zrání poznamenané konflikty s rodiči, učiteli, vrstevníky… i se sebou samým. Vyprávění postrádá obvyklý neduh teenagerských textů - nadutost, sebestřednost, neschopnost sebereflexe - a naopak srší vtipem a břitkou ironií. Puberťák s tváří zarudlou pučícím akné se v něm dokáže hlasitě vysmát i vlastním nezdarům, nad nimiž by jiní možná plakali.