Karel Sabina sám sebe považoval za dítě z konce napoleonských časů. Karel Sabina věřil, že jeho otcem byl polských šlechtic, který tajně přispíval na jeho výchovu a vzdělání rodině pražského zedníka. Vystudoval univerzitu, pronikl mezi elitu vlastenecké společnosti, stal se úspěšným novinářem a spisovatelem, ale v jeho rozervaném životě jako kdyby odjakživa chyběla aristokratická sebejistota. Bouřlivák, romantik, bojovník na barikádách a politický vězeň stále více upadal do existenčních starostí, které nemohlo vyvážit prestižní postavení mezi opatrnými a duchovně krotkými vlastenci. Nechci být jako oni, bránil se rozčarování nad sebou samým ve svých dlouhých nocích. Trápilo ho, jak ho okolnosti donutily stát se policejním konfidentem, ale vášnivě se obhajoval. Nikdo mi nepomohl a já nikomu neublížil. Sabina od mládí psal romány a literární fikci zaměňoval s vlastními skutky, nikdy se mu však nepodařilo být hrdinou své doby. Snad právě proto dal Jiří Kupka ve své knize Sabinovi prostor být románovým hrdinou, který v dlouhých nocích poznává sám sebe a prozrazuje, jaký ve skutečnosti byl.
