Druhá manželka krále Václava IV. , pocházející z rodu bavorských Wittelsbachů, je hlavní postavou nové knihy historičky Boženy Kopičkové. Ta po Elišce Přemyslovně vřazuje do edice Velké postavy českých dějin už druhou z českých královen středověku. Žofie se v jejím podání představuje jako výrazná osobnost, zřejmě obdařená fyzickým půvabem, ale také přemýšlivá a citlivá. Autorka bourá zažité stereotypy o nešťastném manželství labilního českého krále Václava a jeho druhé ženy a dokazuje naopak, že jejich vztah byl, alespoň po jistou dobu, velmi pevný i šťastný. V turbulencích doby neodvratně směřující k propuknutí husitské revoluce se česká královna Žofie musela vyrovnávat s dramatickými událostmi, jako bylo například uvěznění jejího královského manžela, ale i s duchovními podněty reformního husitského směru. Podpora, kterou královna Žofie věrně poskytovala ranému husitství včetně jeho hlavního představitele, našla odraz i v Husových listech z Kostnice. Po smrti krále Václava IV. v roce 1419 byly další osudy královny-vdovy Žofie neradostné: odebrala se se švagrem, císařem Zikmundem, do exilu v Bratislavě, kde v nuzných podmínkách, nedůstojných středověkých královen-vdov, strávila zbytek života. Znovunalezená katolická zbožnost, ale i osobní hořkost a smutek se odrážely v černé barvě jejího oblečení, které nosila až do konce svých dní.
