Vzpomínky muže v pozadí, tak by se dala nejpřesněji nazvat knížka Ivana Dvořáka o koncertech a kulturních akcích, které pořádal v 70. a 80. letech pod hlavičkou tělovýchovné jednoty Nohyb. V doslovu lékaře Radkina Honzáka najdeme dokonce termín „nepatetické memoáry“. Přesně vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje svůj každodenní únavný boj s úřední mocí socialistického Československa o možnost uspořádat koncert, připomenout fanouškům dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se večer s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostně soukromou, válku vedl Ivan Dvořák také denně, a sice s vážným onemocněním. Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře. Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.