Z komentáře Karla Bouška k původnímu albu DV 15140 "Básnický portrét Josefa Hory", které vydal Supraphon v roce 1962 a jež nyní vychází poprvé digitálně obohacené o Máchovské variace taktéž z pera Josefa Hory: Básník JOSEF HORA se narodil 6. července r. 1891 v Dobříni u Roudnice. Jeho rodiče tam měli malé hospodářství, o které záhy přišli. V Roudnici vychodil obecnou školu i gymnasium a v místním časopise otiskoval také své první literární práce. Dr. A. M. Píša, Horův životopisec a zasvěcený znalec jeho poezie, zjišťuje, že to byla především chudoba, jež vedla mladého Josefa Horu k pilnému studiu ve škole a jež z něj již tenkrát činila plachého a citlivého samotáře. Tento rys Horovy povahy prostupuje pak celým jeho básnickým dílem. Vzpoura proti chudobě a sociálním útlaku, vzbouření srdce proti všemu zlému a krutému ve světě a příchylnost, ba přímo láska ke všem strádajícím a trpícím, to jsou první výrazné znaky Horových básní, jimiž se hlásí mladý poeta k zástupům, bojujícím proti starému podlému světu a společenskému řádu. S nimi přichází i do řad bojovníků za socialismus. Přirozený, myšlenkově místy složitý vývoj básníkův vede jej od veršů pevné sociální víry k básním oslavujícím rodnou zemi, její máchovskou přírodu a prosté lidi, jejich milostné štěstí a prudké lásky, hluboká zamyšlení nad životem i nad osudem světa. Srdce, zápasící ve vřavě světa, je s léty vystřídáno srdcem, zamýšlejícím se nad tíhou života a jeho všedních dnů, nad tajemstvím lidské duše a vesmíru. Josef Hora je v jistém smyslu slova i naším velkým moderním básníkem kosmickým. Po příkladu Máchově, Nerudově i Březinově zlidšťuje nám a přibližuje vesmírný svět vzdálených planet tím, že nachází soulad mezi životem země a světem kosmu, soulad, jenž je výrazem nekonečnosti života, přecházejícího "s pokolení na pokolení v nepřetržitém proudu času" (Píša). Zejména v pozdějších knihách básníkových se často střetáváme s těmito pocity, znásobenými ještě dusnou atmosférou okupačních let, naplněných úzkostmi a hrůzami běsnícího německého fašismu. Kromě již vzpomenuté syrové noty sociální, ozývající se z prvních knížek Horových, je tu mnoho krásné poezie, tesklivé a podivuhodně melodické, psané jakoby s hořkými pocity přemýšlivého člověka moderní doby, plné rozporů a kontrastů, nových pohledů na lidský úděl a konečný smysl života. Jsou to verše, psané na klidnou i rozervanou přírodu, na milostnou lásku i vášeň, básně vytrysklé z okouzlení ženou, ale i ze závrati nad dálkami světa, chvějící se o jistotu země, avšak vždy směřující v její teplou, mateřsky vlídnou náruč. Poslední údobí Horovy tvorby náleží cele jeho lidskému zápasu proti temným silám nacistické okupace, proti zlu v lidech, proti smrti. Nemocný básník neúnavně pracuje, překládá, bojuje i pomáhá. Píše verše, rozdávající potřebnou víru v život a svobodu, básně plné vzdoru a naděje, železné důvěry v hrdinský náš lid a v trestající jeho spravedlnost. Přemožený dlouholetou zákeřnou chorobou, umírá básník Josef Hora na samém prahu znovuvybojované svobody v červnových dnech roku 1945. Jeho vzácné dílo je trvalou součástí našeho národního kulturního dědictví.