Kniha Autonomie a alterita se věnuje vztahu autonomie a jinakosti, a to na základě dialogu mezi Kantovou filosofií a fenomenologií. Pojem autonomie je představen na základě Kantova myšlení se zaměřením na jeho prakticko-etickou filosofii, přičemž lze rozlišit několik významů autonomie: autonomii jako sebezákonodárství, jako vrchní mravní princip, jako svobodu, jako základ důstojnosti člověka. Bylo by ale chybou představovat si autonomní subjekt jako izolovanou entitu. Autonomie je záležitost vztahová a žije z určitých podmínek. Rozpracování vztahového pole autonomie je tématem fenomenologické části, a to pomocí teorií intersubjektivity. Jedná se o rozvrhy, které popisují vztah k Druhému vycházejíce z apriorního, společného základu: z původního a intersubjektivně sdíleného světa u Husserla, ze vzájemného propletení u Merleau-Pontyho nebo ze spolu-bytí u Heideggera. Alternativní model Levinasův a Sartrův zdůrazňuje naopak radikální oddělení mezi subjektem a druhým člověkem. Druhý stojí v bezprostředním vztahu k subjektu a radikálně zpochybňuje jeho autonomii.
