Před lety, ještě za studií, jsme se s kamarádem Matoušem Jaluškou rozhodli překládat Dantovu Božskou komedii do podkrkonošského nářečí, které jsme dosud měli v paměti od příbuzenstva z rodného kraje. Jednotlivá trojverší převedená do prózy jsme pak anonymně zveřejňovali na Twitteru, kde jsou dodnes k vidění pod účtem @jizerie. Už nevím, co nás tehdy vyhecovalo, ale dostali jsme se až k závěru třetího zpěvu Pekla. Na jeho bránu jsme napsali „Takže vý, kerý sem dete pobejť, račejc předem nechejte každýho doufániho“ a těšili jsme se, až do něj začneme usazovat hříšníky. Jenže se před námi začala vršit příliš těžká rozhodnutí: má v pekle trpět Trautenberk, pytláci, myslivci, ministři tehdejší Nečasovy vlády, anebo původní postavy Dantovy doby? Zábava pro pár desítek přihlížejících tím skončila, ale snad jsem díky ní pochopil něco z trvanlivosti Dantova díla. Kdo z nás by si občas nepředstavil nějakou podobu pekla, očistce nebo ráje? Matouš na rozdíl ode mě u středověké literatury zůstal a v tomto čísle, které vychází k sedmistému výročí Dantova úmrtí, píše o tenké krustě, která nás od pekla dělí. Podle Michaela Hausera bychom i v dnešní Božské komedii „četli o obecně známých osobách, o nichž jsme se domnívali, že v našem soudním systému na ně spravedlnost nikdy nedosáhne“, takže by se v pekle mohl potkat třeba Pavel Bém s Markem Zuckerbergem. Jak ale naznačuje Jiří Špička, Dantův moralismus by si nás nezískal, kdyby za ním nestála odvážná básnická imaginace a snaha strhnout čtenáře. Proto můžeme patnáct tisíc veršů Komedie číst i pro „ryzí čtenářské potěšení a umělecký zážitek“ – pokud tedy zrovna nemáme spadeno na nějakou stvůru, kterou bychom rádi uvrhli do zlých žlebů pekelných.